Strašáci a nenápadná nebezpečí

Před pár dny mi ráno zazvonil telefon. Paní na druhém konci se znepokojeně rozpovídala o tom, jak prý na obloze nad jejím domem celé dny visí husté bílé čáry z letadel a její děti z toho mají rýmu a bolesti uší. Po chvíli jsem pochopil, že podle dotyčné vůbec nejde o běžné kondenzační páry z letadel, ale o takzvané chemtrails. Vystrašená maminka očekávala, že se záležitostí bude Greenpeace zabývat.

Ilustrační fotoGreenpeace

Chemtrails si nejspíš vymyslel někdo, kdo upřímně nenávidí leteckou dopravu. Podle této „teorie“ se páry za některými letadly nerozpadají tak rychle, protože prý obsahují toxické sloučeniny různých kovů. Vysvětlení toho, proč některé letecké společnosti údajně do leteckého paliva míchají jedy, je několik; jedna verze dokonce tvrdí, že cílem je boj proti globálnímu oteplování. Kdo ví, možná má tato legenda přece jen nějaké rozumné jádro – ale myslím, že nebude moc velké. Většina teorií spiknutí jsou účelně sestavené polopravdy. Greenpeace v každém případě chemtrails neřeší a sotva kdy bude řešit.
Tím nechci říci, že maminka měla dětem vyčistit uši a bylo by po problému. Patrně šlo o víc – neměl jsem ovšem čas vyptávat se, zda například nebydlí v panelovém domě, jestli proto dětem nepůsobí problém suchý vzduch atd.
Rozumějte: Vůbec si nemyslím, že by létání bylo bez problémů. Když v 90. letech navštívil Prahu člen Římského klubu Denis Meadows, vyprávěl, jak celý život šetří neobnovitelné zdroje. Svůj dům například vytápí dřevem, které sám pěstuje, i když je v USA obvyklé topit ropnými produkty. „Množství ropy, které jsem za ta léta ušetřil, jsem ovšem spálil při jediném letu přes Atlantik,“ řekl tenkrát. Z hlediska hospodaření s neobnovitelnými zdroji je na tom letecká doprava velmi špatně. S tím ovšem můžu souhlasit, aniž bych šířil strach legendami typu chemtrails. Ty jednoduše využívají skutečnosti, že kondenzační páry sotva někdo přehlédne, k démonizaci letecké dopravy.
Skutečná rizika, s nimiž se v každodenním životě potkáváme, ale vůbec nemusejí takto bít do očí. Jsou jimi třeba toxické látky ve zboží každodenní spotřeby a v našich domácnostech. Jsou to jedy, které dosud obsahuje řada běžných elektronických výrobků. Anebo třeba část potravin, které jíte, pokud vám lékař předepsal bezlepkovou dietu. Překvapení?
V posledních týdnech se ukázalo, že evropský systém povolování geneticky modifikovaných potravin má vážné trhliny. Dva druhy kukuřice firmy Monsanto, jeden z nich schválený i pro potravinářskou výrobu, se na evropský trh dostaly přesto, že jejich testování přineslo velmi problematické výsledky. Zvířata krmená těmito plodinami vykazovala během pouhých 90 dnů nepravidelnosti ve vývoji vnitřních orgánů, které výrobce při analýze testů přešel bez povšimnutí a které kontrolní mechanismus EU neodhalil. Teprve při dodatečném zkoumání výsledků, které provedl francouzský institut CRIIGEN, vyšlo najevo, že oba povolené druhy kukuřice jsou potenciálně toxické a jejich schválení pro evropský trh bylo velkou chybou. Jestliže laboratorní potkan má po pouhých devadesáti dnech krmení geneticky modifikovanou kukuřicí nenormální játra, každý si dokáže představit, že pokud by se sám po léta živil chlebem upečeným ze stejné plodiny, nemuselo by mu to zrovna prospět.
Staří Římané se snažili vyčíst svůj osud z letu ptáků a nevšimli si, že z jejich nádobí se uvolňuje olovo, které je pomalu, ale jistě zabíjí. Věnovali svou pozornost nápadným strašákům a přitom přehlíželi malá, nenápadná nebezpečí, která měla pro jejich budoucnost zásadní význam. Máme proti nim výhodu: Věda nám dává prostředky k tomu, abychom taková nebezpečí včas odhalovali. Teď jde jen o to, zda příslušné evropské instituce zareagují tak, jak od nich očekáváme, a špatně fungující systém povolování geneticky modifikovaných potravin zlepší. Než se tak ale stane, bude jistě lepší zkoumat etikety zboží ve svém obchodě než čáry na obloze.